Pěstování nenávisti v Čechách

V naší zemí se usídlila prapodivná choroba. Jednoduše by se dala nazvat povinnou nenávistí vůči komukoliv, kdo nesouhlasí s mainstreamem.

Přesněji oficiálními politickými doktrínami do detailu papouškovanými médii tzv. středního proudu. V současnosti se většina nenávistných kampaní vede pod pomyslnou vlajkou tzv. liberální demokracie. Úvodem je ale třeba říci, že na tom, co nám je pod tímto názvem předkládáno, není pranic liberálního, natož demokratického. Je to politická tendence směřující k potlačení opozičních názorů a možností je vyslovovat, k cenzuře a trestrání nephodlných názorů a činů. Současná vládní koalice a strany, které ji tvoří, nejsou tedy liberální v žádném smyslu, ideově, politicky, hodnotově ani ekonomicky. Jsou naopak silně antiliberální, co se týče konceptu práv a svobod, zcela autoritářské až totalitární, hodnotově relativistické resp. progresivistické a ekonomicky jsou mixem protekcionismu, etatismu a korporativismu, ekonomického globalismu. Dnes a denně jsme svědky událostí a jevů, které tuto tezi potvrzují.

Není však vůbec od věci připomenout si, jak se pěstování nenávisti u nás zrodilo a jakým vývojem prošlo. To totiž není ojedinělá věc, nadto náhle s nebe spadlá. Je to výslednice domácí zbabělosti, eurounijní arogance a zaoceánské panovačnosti. Sečteno a podtrženo: jest nám dána povinnost vykonávat nenávistné činy, vytvářet nenávistnou atmosféru, rozdělovat společnost na nadlidi a podlidi a mezi ty klást antagonistická dělítka. A to je proces trvající už roky. Vezměme to popořadě:

Na počátku stála kauza Vít Bárta. Je to už epocha poněkud vyčichlá, Bárta se svými Věcmi veřejnými jako zcela nečitelným a účelově vzniklým mocenským spolkem seděl v Nečasově vládě do roku 2013 a byl v mnoha smyslech politikem značně atypickým. Navzdory velkoústným předvolebním heslům o „boji proti politickým dinosaurům“ se s nimi ihned po volbách pevně spojil, aby získal část vládní moci. Vedle toho nezapomínejme, že to byl klasický představitel kmotrovského klientelismu, ve velkém zneužíval svoji agenturu, porušoval zákony, sledoval, špehoval, odposlouchával politickou konkurenci, což mimochodem v jeho agentuře ABL organizoval jeho zaměstnanec a pohůnek, dnešní „pravdoláskovní“ a „poslední spravedlivý“ senátor Láska.

Terči propagandy Bártových Věcí veřejných byly nejen v té době stále posilující perzony jako Miloš Zeman (vyhrál první přímou volbu prezidenta), ale časově i tematicky sem částečně patří Andrej Babiš, byť ne úplně ústrojně. Spíše jako jakýsi postrach sílící konkurence, která začíná mít na to tyhle trpaslíky vymést z politického kolbiště. Což se posléze ve volbách 2013 a ještě více 2017 ukázalo jako realita.

Společným jmenovatelem byla – a je – nenávist proti samotné myšlence, proti paradigmatu, proti hájení národních zájmů, proti vlastenectví, tradiční rodině, odpovědné sociální politice apod. A, naopak -  tlačení globalistické agendy, privilegizace menšin, unifikace a federalizace EU, LGBT a feministická agenda, korporativismus, ekonomická kolonizace střední Evropy.

Zde někdy naplno začalo veřejné politicko-mediální rozdělování  a rozeštvávání společnosti na „lepší“ a „horší“ polovinu – vzdělaní-nevzdělaní, „chytří“ – hloupí“, město-venkov, mladí-staří atd.

Velmi intenzivně se v této době začala projevovat zhoubná role veřejnoprávních médií. Alternativní myšlenky se namnoze přestěhovaly na sociální sítě a proti nim byla jako houby po dešti zakládána (a nikdo mi nevymluví, že to bylo pod příslušnou politickou kuratelou) média typu Forum 24, Neovlivní, Deník N, Hlídací pes, Demagog atd. Tyto tlampače nemusí soutěžit o čtenáře na volném trhu, ale jsou financovány čistě z veřejných peněz, aby tlačily progresivistickou agendu a šířily nenávist vůči jedné názorové části společnosti. Když toto nefunguje dle představ – ve smyslu ovlivňování volebního chování, nastupuje už přímá cenzura a kriminalizace vybraných názorů a verbálních projevů.

Jak vypadaly jednotlivé etapy a formy onoho nového „třídního boje?

Zlomovým rokem byl rok 2014. Toho roku přijala západní Evropa prvních skoro tři čtvrtě milionu migrantů ze Třetího světa. Zdánlivě se to jevilo jako osamocená událost, ale vzápětí otevřeně myslícím lidem začalo docházet, že je to jen startovní výstřel z pistole, která má v zásobníku mnnoho nábojů. Dalším byl téhož roku ukrajinský Majdan, převrat, vyhnání presidenta Janukovyče, rozpoutání genocidní války prezidenta Porošenka proti vlastním obyvatelům na východě země, a s tím ruku v ruce jdoucí doširoka vystavěný protiruský narativ.

Připomeňme si, jak se vyvíjely vztahy USA a RF po roce 1991: Nejprve podepsali George Bush st. a Boris Jelcin roku 1993 smlouvu o zmírnění jaderného naopětí a vzájemných kontrolách tohoto arzenálu. V roce 2002 došlo k podpisu smlouvy mezi Spojenými státy americkými a Ruskou federací o snížení strategických útočných zbraní (Bush jr. a Putin). Téhož roku byla za účelem řešení bezpečnostních záležitostí a společných projektů založena tzv. Rada NATO-Rusko. V dubnu 2010 stvrdili podpisem novou dohodu o jaderném odzbrojení START americký prezident Obama a ruský prezident Medvěděv. Jenomže tyto vítané a slibné okamžiky padly pod stůl americkou formální i neformální intervencí na Ukrajině roku 2014 a dále. Dohody z Malty a Reykjavíku o demarkačním pásmu mezi NATO a Ruskem výměnou za neutrální Ukrajinu mimo vliv Ruska byly ze strany USA pošlapány s cílem rozšířit území pod dohledem USA a NATO a jako záminka tu stála Janukovyčem odmítnutá ratifikace přijímacích protokolů o vstupu Ukrajiny do EU, který byl pro Ukrajinu značně nevýhodný. A pak už to dobře známe. Nikoli náhodou zde podrobněji připomínám právě ukrajinské události. Tam to začalo, a tam to dnes zatím stále ještě nekončí.

Leč zpátky k naší inventuře nenávisti:

Opět v roce 2014 zřejmě dobře motivovaní aktivisté rozjeli kampaň proti prezidentu Zemanovi (červené karty). Nedlouho poté, mezi lety 2014-18 se rozjela masivní eurounijní aktivita snažící se podvázat veškeré rozhodovací mechanismy o evropském hospodářství fiskálním a bankovním paktem (k obému posléze došlo). V téže době, před koncem první dekády nového milénia se na scéně objevil strašák jménem Green Deal a souběžně s ním i duševně postižená chudinka Greta Thunbergová, která objížděla (nejspíše za peníze korporátů) slavné celého světa (Obama, Merkelová atd.) a podrobovala je dramatickému emocionálnímu vydírání.  

A jako z udělání v těsné návaznosti na první vlnu ekologistického šílenství nakráčel na jeviště koronavirus. Krásná příležitost, jak rozdělit lidi na protichůdné skupiny zvané rouškaři a nerouškaři, vaxeři a antivaxeři, obyvatelům bylo naprosto nepříčetně vyhrožováno, byli uzavírání do izolací, znemožňován společenský styk a pronásledování soukromých výměn názorů (tažení proti webům, které vyvrcholilo zákazem mnoha z nich letos v únoru).

A až do voleb 2021, a de facto doposud, se tohle všechno podbarvuje ideologií “antibabišismu“, představováním někdejšího premiéra jako čerta namalovaného na vrata, který může za všechno zlé, co nás potkává, a je vhodný leda jako souborný terč každému, kdo si namane.

A jako pomyslný hřeb do této historické rakve tu máme ruskou invazi na Ukrajinu. Vyrábí se jak na běžícím páse nekritická propaganda, zesiluje se napětí ve společnosti, stále víc zaznívají odkazy na budoucí sankční a represivní nástroje vládnoucího režimu, a při tom všem se umně zakrývá mnoho aspektů skutečné situace na Ukrajině: Budapešťské protokoly, Majdan, převrat, Minské smlouvy, nacifikace Ukrajiny a Ukrajinců, zmrtvýchvstání banderovců, pochodňové pochody, adorace Bandery a dalších vrahů, skutečné pozadí „anexe Krymu“ a krymské referendum, oděský masakr, útok na Donbas, vyhlášení samostatnosti Doněcka a Luhanska, požadavek Zelenského na jaderné zbraně a rozkaz k frontálnímu útoku na Donbas. To všechno je v naších politických i mediálních vyjádřeních skryto pod všeobjímající narativ „ruská agrese“.

Ale také nesmíme zapomínat na Kazachstánské nepokoje, válku o Náhorní Karabach, a řadu protiruských provokací z české strany, na vývoj v Maďarsku, Polsku a především na Slovensku. Co to má všechno společné? No přece že je to vždy namířeno proti Rusku.

Kam až to dojde? Vláda namísto přípravy řešení problémů, které se na nás valí (drahá elektřina, nedostatek plynu, nedostatek potravin, vysoká inflace, celková drahota způsobená emisními povolenkami, rostoucí napětí ve společnosti atd.) mává modrožlutými fanglemi a vykřikuje protiruská hesla, za plácání po ramenou z jisté ambasády.

V tichosti se ale chystá systém represivních opatření, kdyby snad lidi chtěli vyjít do ulic (pandemický zákon jí umožní vyhlásit pandemii s tisíci mrtvých a zavřít lidi pod pokutou doma), nouzový stav umožňuje omezení základních svobod (například zakázat shromažďování), nové zákony o nepodmíněných trestech za projevený názor, odlišný od jediného správného a další opatření, o kterých se nemluví, anebo nové výklady zákonů, aby umlčely každý odpor.

Často slýchám srovnání současných událostí s obdobím 50. let minulého století. Není to úplně od věci. Je zde mnoho prvků a projevů nebezpečně podobných. Jen té (ne)demokracii se neříká „lidová“, jako tehdy, nýbrž „liberální“ Obojí je však nachlup stejná lež.